1. Způsob, jak respektovat Boží zákon
V arabštině slovo šaría znamená "cesta", "způsob". V náboženském kontextu znamená "cesta, způsob, jak respektovat Boží zákon".
Šaría je tedy jakýmsi islámským kodexem chování, který stanoví soubor pravidel, zákazů a sankcí pro muslimy.
Na rozdíl od představy rozšířené na Západě se šaría netýká pouze právní stránky islámu, zejména trestního práva.
Je to skutečně "islámské právo", ale v obecnějším smyslu: upravuje všechna individuální i kolektivní práva a povinnosti muslimů.
Mnoho aspektů muslimského života se řídí právem šaría:
- Pravidla stravování
- Kódex oblečení
- Finanční výdaje rodiny
- Rodinné právo
- Dědictví
- Trestné činy
- Soudní případy
2. Vše je otázkou interpretace
Problémem je, že právo šaría není formálně kodifikováno v textu. Z 6300 veršů Koránu je pouze 80 natolik konkrétních, aby mohly být základem praktických pravidel.
Přesný termín "šaría" je v Koránu zmíněn pouze jednou:
"Přikázáním jsme vás uvedli na cestu (šaríi), následujte ji a nenásledujte neuspořádané vášně těch, kdo ji neznají." (súra 45, verš 18)
Obsah šaríi je tedy otázkou výkladu. Muslimští právníci jsou zodpovědní za odvození přesných pravidel šaríi z Koránu a sunny (návod k chování, který vychází ze života proroka Mohameda).
Rozmanitost možných výkladů vysvětluje, proč se právo šaría uplatňuje s různou mírou přísnosti v závislosti na státě.
V Súdánu a Saúdské Arábii je šaría velmi přísným zákoníkem, který povoluje některé tradiční tresty (kamenování, bičování, amputace). V jiných zemích, například v Egyptě, právo šaría jednoduše vyžaduje dodržování obecných náboženských zásad.
Je tedy možné, aby stát prohlásil právo šaría za nejvyšší referenční právo, a přesto měl progresivní legislativu.
3. Zejména ideologické tvrzení
Ve většině muslimských zemí je právo jistě ovlivněno náboženstvím, ale právní model je často inspirován evropským modelem (kodifikace, postupy, organizace soudů atd.).
Oficiální uznání práva šaría neznamená, že tato pravidla jsou jediná platná, ani že mají přednost.
Právo šaría se dnes používá spíše jako ideologická nálepka než jako samostatný právní předpis. Některé státy ho chtějí využít k tomu, aby se přihlásily k muslimskému dědictví, aniž by nutně přijaly všechny jeho praktické důsledky.